Organické látky se do vody dostávají, jak z přírodních, tak z antropogenních zdrojů. Ač samy o sobě nemusí způsobovat zdravotní problémy, mají na svědomí zákal vody a vytvářejí vhodné podmínky pro růst mikroorganismů.
Chemická spotřeba kyslíku
Jako ukazatele obsahu organických látek rozpuštěných ve vodě slouží hodnoty chemické spotřeby kyslíku (CHSK) společně s obsahem celkového organického uhlíku (TOC). Pokud je třeba stanovit podíl biologicky rozložitelných látek, přistupuje se ještě ke stanovení biochemické spotřeby kyslíku (BSK)
Chemická spotřeba kyslíku se stanovuje na základě množství oxidačního činidla, které se za přesně definovaných podmínek spotřebuje na kompletní oxidaci organických látek obsažených ve vodě. Pro analýzu pitných vod se jako oxidační činidlo používá manganistan draselný, pro analýzu odpadních vod dichroman draselný, který oxiduje většinu organických látek.
Jak se organické látky do vody dostanou
Vzhledem ke způsobům, jakými se tyto látky do vody dostávají nejsou ohroženy ani tak podzemní, jako spíše povrchové vody. Nejčastějším zdrojem organických látek v přírodě jsou produkty metabolismu vypouštěné nejrůznějšími organismy, nebo vznikající jejich rozkladem. Do této skupiny patří látky na bázi sacharidů, proteinů, polyfenolů a dalších. Mezi nejvýznamnější antropogenní zdroje patří odpadní vody z potravinářských výrob, rizikové jsou ale také splaškové vody a nezabezpečené skládky. Mezi organické látky patří také léčiva. Ta se dostávají do vod například nevhodnou likvidací nepoužitých zásob. Veterinární léčiva se do vody mohou dostat například díky splachům z polí, kde se využívá hnůj pocházející od léčených zvířat nebo z výkalů zvířat krmených směsmi obsahující léčiva. Léčiva se většinou nepodaří v čistírnách odpadních vod zcela odstranit, a dostávají se tak dále do životního prostředí.
Projevy a zdravotní rizika
Nejvýraznějším projevem přemíry organických látek je zelené až hnědé zbarvení vody. Někdy také voda pění a zapáchá. Největším rizikem spojeným s vysokou chemickou spotřebou kyslíku a obsahem organického uhlíku je vytvoření vhodných podmínek pro růst mikroorganismů. Při vhodné teplotě a pH může snadno začít docházet k jejich přemnožení.
Limity
Co se týče limitů, pro pitnou vodu je stanovena maximální chemická spotřeba kyslíku 3 mg/l a maximální celkový obsah organického uhlíku 5 mg/l.
Odstranění organických látek z vody
V dnešní době jsou nejčastěji využívanými metodami úpravy vody koagulace a iontová výměna. Koagulace spočívá v přidání vhodného činidla (nejčastěji se používají železité či hlinité soli), které ve vodě hydrolyzuje a vytvoří sloučeninu, na kterou se poté sorbují nečistoty. Tyto shluky části se pak vhodnou metodou (sedimentací nebo filtrací) z vody odstraní.
K odstranění organických látek z vody lze také použít sorpční procesy. Používá se aktivní uhlí nebo sloučeniny na bázi hlinitokřemičitanů. Co se týče iontové výměny, většinou se používají iontoměniče ze speciální pryskyřice. Konkrétní mechanismus výměny iontů závisí na typu organických látek, při určitých hodnotách pH si může proces iontové výměny konkurovat s adsorpcí.
