Pitná voda vyrobená ve vodárnách a úpravnách odtékající do veřejné vodovodní sítě splňuje veškeré požadavky, které stanovuje vyhláška č. 252/2004 Sb..Upravená voda je čirá, bez zápachů a bez příměsí, které by mohly mít při dlouhodobém užívání negativní zdravotní následky. Problémy nastávají ve chvíli, kdy se takto vyčištěná voda dostane do veřejného vodovodu. Tam není problém narazit i na přes 50 let staré trubky. Při takovém stáří bývají často plné různých úsad, které se v nich za tu dobu nashromáždily. Voda potrubím často putuje desítky kilometrů a postupně do sebe strhává vše, co ji přijde do cesty.
Největším problémem jsou staré budovy s olověnými rozvody se kterými voda přichází do styku během distribuce. Dále mosazné či bronzové spojky, vodoměry a armatury.
Nebezpečnost těžkých kovů ve vodě
Mezi těžké kovy patří například chrom, kadmium, měď, stříbro, olovo, nikl, rtuť, tedy všechny kovy překračující hustotu 5g/cm3 . Ty v přírodě nebývají až tak běžné, ale díky kyselým dešťům, průsakům ze skládek či z odpadních vod z průmyslu se do vodních zdrojů dostávají. Pro emise těžkých kovů je zásadní spalování fosilních paliv, metalurgie a zemědělství. Jejich nebezpečnost spočívá především v jejich toxicitě. Toxické účinky těžkých kovů se mohou projevit různě, od podráždění kůže, vyrážky přes zažívací potíže až k selhávání nebo poškození orgánů nebo k nádorovému bujení. U těžkých kovů je také nebezpečná jejich schopnost ukládat se v různých tkáních organismů. K akutní otravě tedy zpravidla nedochází. Hrozbou je otrava chronická, kdy se pravidelné přijímání malých dávek po určitém čase projeví různými zdravotními problémy.
Olovo
Jeden z nejrozšířenějších kovů,který se získává z rudy galenitu. Hlavním rizikem olova je jeho schopnost vytěsňovat vápník z kostí a ukládání se na jeho místo.
Arsen
Arsen se ve vodě podobně jako většina kovů nijak na první neprojevuje, není cítit a nemá barvu. Způsobuje chronické otravy (neurologické poruchy – brnění končetin, poruchy krvetvorby, šupinatění kůže, pigmentové skvrny, vyšší riziko rakoviny kůže).
Měď
Měď je esenciální stopový prvek; je nepostradatelnou součástí mnoha enzymních systémů. Kumuluje se především v játrech a kostní dřeni. Způsobuje anémii, zažívací potíže, poškození jater a ledvin. Škodí až při velkém množství.
Zinek
Je esenciálním prvkem, protože je součástí více než 200 enzymů. Je obsažen ve všech složkách životního prostředí. Vysoké dávky zinku způsobují dermatitidy, chudokrevnost, špatnou hojivost ran a neuropsychologické disfunkce. Je toxičtější pro vodní organismy než pro lidi.
Kadmium
Slouží jako součást různých slitin a k povrchové ochraně jiných kovů před korozí. Vzhledem k jeho toxicitě je jeho praktické využití omezováno na nejnutnější minimum. Do vody se dostává i z průmyslových zplodin a hnojiv. Kadmium že se chová jako kumulativní jed, jehož expozice bývá spojena s výrazným rizikem rakovinného bujení či teratogenity.
Rtuť
Je jediným kovem, který je za normální teploty kapalný. V horninách se vyskytuje v rudě rumělce. Rtuť se do prostředí dostává díky spalování fosilních paliv, zubnímu lékařství (amalgámové plomby), a určité množství rtuti se nachází v některých typech zářivek, dále teploměry, tonometry. Rtuť rovněž využívají některé klasické průmyslové výroby. Rtuť je velmi toxická a pro svou schopnost ničení struktury bílkovin v buňkách představuje nebezpečí jak pro organismy živočichů i rostlin.
Chrom
Používá se hlavně v metalurgii jako nerezavějící složka do oceli. Při vdechování může docházet k podráždění horních cest dýchacích, při styku s pokožkou k poleptání a vzniků vředů, při požití pozření je poškozena trubice trávicí soustavy. Má negativní vliv na ledviny, játra, imunitní systém.
Nikl
Nikl je rozšířený kožní alergen. Průměrná koncentrace niklu v pitné vodě je nižší než 10 μg/l, ale zdrojem vyšších hodnot jsou vodovodní baterie. Při požití nebo v dechnutí dochází k poškození jater, ledvin, plic, cévní a nervové soustavy.
Mangan
Zdravotní rizika mangan ve vodě primárně nepřináší. Je však velmi pravděpodobné, že se zde usídlí kolonie bakterií, které jsou příčinou řady infekcí a pro které je takové prostředí živnou půdou.
Odstranění těžkých kovů z vody
K odstranění těžkých kovů z vody ve většině případů postačí relativně jednoduché metody. Ve vodárenství se využívá koagulace, u menších zdrojů se pak volí spíše adsorpce na aktivním uhlí nebo speciálních ionexech. Možná je také reverzní osmóza.
Základem je však prevence šíření těchto kovů do prostředí a do zdrojů vody. Proto je třeba důsledně dodržovat postupy likvidace odpadních vod, nevytvářet nelegální skládky a nebezpečný odpad (např. rtuťové výbojky) dávat do sběrných dvorů. Je třeba také dobře volit materiál rozvodů vody.
